Když vám zavážu oči a přivedu vás k tomuto autu, tak i po hmatu zaručeně poznáte období, ve kterém bylo vyrobené. Poznali jste? Ano, jsou to „zlatá osmdesátá“, období, kdy automobilovému dizajnu vládly hrany. Pro mnohé byl právě tohle zlatý věk automobilismu, vznikala spousta ikonických modelů, výrobě vládli technici ne ekonomové, auta se obešla bez spousty nesmyslných systémů a každý typ konkrétního výrobce se pyšnil svébytným vzhledem. Co bychom za to dali dnes! Právě z poloviny této dekády je představovaná Audi 80, typ B2. Éra řady započala v roce 1978, končí v roce 1986. Znalci odhalí, že naše audinka již prošla faceliftem, který se dá bezpečně poznat hlavně podle upravené zádě a větších koncových světel.
Tato kráska dokonale klame tělem (nádherné křivky jí vtiskl Giorgetto Giugiaro). Ne, opravdu se nejedná o slavnou verzi Coupe, i když pouhý pár dveří k tomuto zařazení svádí. Je zástupcem v té době již zanikající kategorie dvoudveřových sedanů, nejvíce oblíbených v 50. a 60. letech. Pohled do ceníku nám prozradí, že za druhý pár dveří musel zájemce připlatit 745,- DM. Kupující už v té době začali preferovat pořízení praktičtějších klasických sedanů, ale právě díky tomu je naše verze o to vzácnější, což potvrdí i pohled na počet kusů nabízených v současnosti na evropských inzertních serverech. V ČR se pak jejich množství počítá na několik málo provozuschopných exemplářů. Pojďme ji tedy prozkoumat trochu blíž.
Audi té doby teprve hledalo cestu do třídy prémiových vozů, soupeřilo spíše s Opely a Fordy, trochu hanlivě se jí říkalo „auta pro školníky“. Nehledejte proto na karoserii přemíru chromových doplňků nebo majestátnost soudobých Mercedesů. Bé dvojka je jednoduchá a decentní, přesto z každého úhlu pohledu zajímavá a líbivá. Její tvary jako by vůbec neměly čas stárnout. Dlouhá kapota umocněná jedním párem bočních dveří jí dodává dynamický vzhled, vše podtrhuje krásný zlatavý odstín původního laku a originální litá kola. Technika pro vůz použitá je důvěrně známá každému, kdo se kdy zabýval opravami koncernových vozů daného období. Už tehdy jistá míra unifikace dávala smysl, proto jak pohonný řetězec, tak i některé ovládací prvky v interiéru naleznete i v soudobých golfech či passatech. Někdo může ohrnovat nos, ale daň za snadnou a relativně levnou opravitelnost je to směšně malá. Udržovat tyto vozy v dobrém technickém stavu díky tomu nevychází na žádné astronomické částky.
Otevírám dveře a usedám do interiéru, béžovým odstínem ladícím s vnějškem vozu. Vlastně vše uvnitř je odrazem venkovního charakteru. Celé se to dá charakterizovat výrazem „hranatá strohost“. Na první pohled upoutá na dnešní poměry velký volant, tenkrát, při absenci posilovače naprostá nutnost a volič automatu – kdo by ho u ní čekal. Hranatá přístrojovka neoplývá dizajnovými výstřelky, neoslní, ale ani neurazí. Nevzbudí v člověku příval emocí, ale čiší z ní pověstná německá fortelnost a smysl pro perfektní zpracování. Tohle nás přežije všechny! Naše audinka je taková „sociální verze“. První majitel se spokojil s ručním stahováním oken, chybí centrální zamykání a místo otáčkoměru na nás z přístrojového panelu tikají hodiny dávno zaniklé značky VDO. Klimatizaci supluje mechanicky otevírané střešní okno, nějaká ta západoněmecká marka padla za instalaci předních mlhovek. Původní rádio se nedochovalo, ale „utrpěl“ jsem příval štěstí, když se mi až v Litvě podařilo sehnat dobový základní model „Alfa“. Čtyři tlačítka, jedno kolečko, jeden pidi displej. Tohle byly počátky digitálních autorádií ve vozech Audi. Rádio tak jednoduché, že nemá ani paměť na uložení stanic, ale mě se prostě do strohého interiéru hodilo ze všech nejvíc.
Celý natěšený konečně otáčím klíčkem a karburátorový čtyřválec 1,6 o výkonu 55 kw už si spokojeně brumlá. Volič do polohy D, přidat plyn a dáváme se do pohybu. Motor sám o sobě je docela pružný, ale třístupňový automat sráží dynamiku rozjezdu na úroveň pozvolna sprintujícího šneka. S tímto autem asfalt rozhodně trhat nebudete. Zrychlování je nicméně plynulé, převodovka vzhledem ke stáří řadí hladce, a celkový dojem z cestování jak ve městě, tak i mimo něj, je velmi příjemný. Na závodění jsou jiná auta, lehká audinka je předurčena k pohodovému cestování s úsměvem na rtech. Na spotřebu se mě neptejte, nevím, neměřil jsem, u miláčka pro radost tohle přece není důležité. Svírám volant průměrem evokující lodní kormidlo a užívám si pohled vpřed přes kapotu, kterou sice nezdobí „mercedesový zaměřovač“, ale i tak je to paráda. Interiér je prostorný, ani nastupování na zadní sedačky nevyžaduje akrobatickou průpravu. Díky bohatému prosklení je světlý a vzdušný, tenké sloupky karoserie posádce dopřávají báječný výhled do všech stran. V kufru v případě nutnosti bez problémů převezete středně velkou mrtvolu. Řízení dává od kol dostatečnou zpětnou vazbu, pérovaní je sice typicky německy tužší, ale přesto dopřává i dostatečně plavný komfort. Své samozřejmě dělají i tehdy běžné balonové 13“ pneumatiky, dnešní galusky na tyhle stroje prostě nepatří. Motor posádka slyší, nebo spíš si vychutnává jeho zvuk, není to však nijak rušivé, spíš jen dopiluje atmosféru doby, kdy polovinu hmotnosti aut netvořila protihluková výplň. Občas někde něco zavrže či zadrnčí, ale čeká snad od veterána někdo něco jiného? U těchto aut se prostě nedokonalosti neřeší, jsou pro radost, pro zábavu, pro úžasný pocit když se na ně člověk kouká a pro motýly v břiše, když je projíždí.
Hlavou se mi při jízdě honí myšlenky na historii mé audinky, kterou mám díky pečlivosti dřívějších majitelů poměrně solidně zmapovanou. Vyrobená byla v září 1984, kapitalistický kupující za ni i s příplatky vysázel na stůl cca 23.400,- západoněmeckých marek (podle dohledaných údajů se vekslácký kurz pohyboval v průměru 15 až 18 Kčs za 1 DM). Do ČR, na Moravu, byla přivezená v roce 1993, po roce změnila majitele, a právě druhý tuzemský vlastník si vedl docela podrobný deníček nejen o provedených servisních úkonech. Dozvíme se, že za Audi dal 110.000,- korun, kdy cenu srovnával s novým Favoritem za základních 152.000,- korun. Že koupě osmdesátky byla lepší volba dokládá i fakt, že ji vlastnil až do roku 2014, kdy se nakrátko podívala do Středních Čech, abych ji v roce 2018 přivezl zpět k nám do kraje vína, kde už zůstane.
Naše dnešní projížďka je u konce. Audinka stojí ve svém „pokojíčku“ a je slyšet jen praskání od rozehřátých výfukových svodů. Poslední pohlazení po kapotě, poslední spokojený pohled na ni a zavírám vrata garáže. Mám to auto fakt rád. Pokud právě uvažujete o koupi veterána, Audi 80 B2 můžu vřele doporučit. Nejspíš se vám nepodaří natrefit na tento dvoudveřový model, možná nebudete chtít platit za Coupé, ale klidně jděte i do klasické čtyřdveřové limuzíny. Ty se čas od času objeví i na tuzemských inzertních serverech a zatím se dají sehnat za relativně příznivý peníz. Jsou mým horkým tipem pro začínajícího veteránistu nebo fandu, který má omezené finanční možnosti. Pořízení, ani provozní náklady vás nezruinují a plno servisních prací si zvládnete v pohodě udělat sami. To je krása jednoduchých aut. Já osobně si užívám i fakt, že na srazech veteránů plných socialistické produkce a dnes módních Mercedesů jsem většinou jediný se čtyřmi kruhy na kapotě. Výjimečnost prostě nemusí být nijak draze zaplacená, o to víc přinese radosti. A o tom to je!
Honza
