Tento článek není jen o ježdění, ale hlavně o vzpomínání. O vzpomínání na auto, které jsem měl rád, ale poslechl jsem hlas rozumu a prodal ho do světa.
Má touha po Citroenu BX se datuje do puberťáckých let, kdy mě jako čerstvého držitele řidičáku doslova okouzlilo červené zjevení, se kterým jezdil jeden soused z ulice. Něco tak punkového a nekonvenčního aby jeden pohledal. Ostře řezaný klínovitý profil karoserie plné hran, tolik odlišné od většiny ostatních aut na silnici, úplně stačil k tomu, aby v mém srdci vykvetlo rozhodnutí, že tento stroj chci jednou vlastnit. Aby se mi taky nelíbil, když BX je dítětem jednoho z největších mistrů automobilového dizajnu, velkého Marcella Gandiniho. Génia, jehož díla nadělají parádu na cestách, ale stejně tak by byla ozdobou každé galerie s výtvarným uměním. Vzpomeňme nesmrtelné Lamborghini Countach či Diablo, DeTomaso Pantera, ale i malý Renault 5, nebo snad neokoukatelný truck Renault Magnum.
Citroen Bx vznikl v polovině 80“ let, v době, kdy automobilka ještě byla tím, co od ní její zákazník čekal. Její výrobky byly své, nekonvenční, futuristické, ovládaly se jinak, než bylo zvykem u běžné konfekce. To vše korunováno věhlasným systémem hydropneumatického pérování. Dnes už se auta zvedají nahoru a dolů poměrně běžně, tenkrát to působilo jako z jiného světa. Pamatuji si jako včera, když jsme našli inzerát na prodej béxka v nedalekém městě. Cena byla příznivá, vydali jsme se jej tedy prozkoumat živě. Chyby samozřejmě mělo, ale stačilo krátké svezení a rozhodnutí o pořízení bylo na světě. Jednalo se sice už o „civilizovanější“ faceliftovaný model, ale to mu na kráse a působivosti nijak neubralo. Byl jsem nadšený, když jsem si ho poprvé zaparkoval v garáži.
Moje BX pocházelo z konce osmdesátek. I když se to na fotkách nezdá, opravdu nebylo černé, nýbrž při bližším pohledu člověk odhalil, že jej zdobil velmi tmavý odstín modré barvy. Pro mě, jako obdivovatele hranatých tvarů byla jeho karoserie pastvou pro oči. Bylo neskutečným požitkem si ho prohlížet ze všech stran. Extáze pro oči začínala „čtyřokými“ světly vpředu (dobový tuning) a končila originálním spoilerem na pátých dveřích. Ty byly mimochodem stejně jako přední kapota pro úsporu hmotnosti plastové. Interiéru vládly tmavé odstíny, přesto byl díky bohatému prosklení prosvětlený a vzdušný. Dominantu v něm tvoří poměrně velký a dost skloněný volant. Přístrojová deska plně odráží dobu svého vzniku, je však překvapivě přehledná a slušně zpracovaná. Do měkkých rozměrných sedaček byla prostě radost se posadit, a bylo jedno, jestli člověk seděl vpředu nebo vzadu. Usednutím vše jen začínalo, skutečným požitkem byla samotná jízda. Nebyl to žádný trhač asfaltu, avšak benzínová jednašestka mu dopřávala dostatek výkonu pro poklidné a komfortní korzování krajinou. A o komfort u něj šlo především. Nic tak pohodlného jsem do té doby neřídil. Blažený pocit začínal už otočením klíčku ve spínací skříňce a přivedením motoru k životu. Jeho zvukový projev a spokojené brumlání bylo charakteristickým rysem agregátů té doby. Pohybem páčky umístěné mezi sedadly se vůz dává do pohybu směrem vzhůru. Ano, moderní luxusní vozy to umí rychleji a líp, ale tohle je čistá mechanika bez kousku elektroniky. Drobné čekání na odezvu následuje nejprve nesmělý pohyb zádě, k níž se záhy přidává i přední část vozu. Věřte mi, tuhle proceduru si zamilujete a nikdy vás neomrzí. Konečně stojí připravený v cestovní poloze, lačný polykat spousty kilometrů cest. Ovládání BX je snadné a intuitivní, jen si zvyknout na řízení skloněným volantem bez posilovače. Parkování je holt maličko tělocvik. Specifické je i řazení „kvedlavou“ řadicí pákou, Francouzi té doby to tak prostě mají, o německé přesnosti pohybu v kulise si zde nechte zdát. Každou jeho chybu ale vozu rádi odpustíte, vynahradí vám to opojným pocitem z jízdy a lehkostí, s jakou vyžehlí každý výmol a díru na našich kvalitních silnicích. V tomhle se povezete „jako pán“. Mačkat uvnitř se určitě nebudete, pro čtyři pasažéry je místa dostatek, a to i pro nohy těch sedících vzadu. Vždyť BX je model střední třídy, byť s porovnáním se svým dnešním vnoučetem C5 vypadá jako prcek. Materiály v interiéru jsou kvalitní a příjemné na dotek i na pohled. Prostě je máloco mu vytknout. Potěší i solidní zavazadlový prostor snadno přístupný vysoko otevíratelnými pátými dveřmi.
Ano, tohle auto je z mého pohledu skvělé a je báječnou příležitostí si za pár korun pořídit veterána, kterého nepotkáte na každém rohu. Proč mi tedy rozum zavelel mého krasavce prodat? Odpověď je jednoduchá, jeho hlavní výhoda je zde bohužel i největší slabinou. Hydropneumatické pérování. Systém, který vám bude dělat radost na cestách, ale přidá vrásky a starosti v případě, že přestane fungovat. Byť je na tomto modelu čistě mechanický, má svá specifika a jednoduchý rozhodně není. Rozhodnete-li se mít BX ve své garáži, zjistěte si, zda máte v okolí staršího ostříleného mechanika, který má tento systém v malíčku. Vždyť na plavné pérování jsou zde napojené i brzdy! V mém okolí nikdo podobný není, a proto po dlouhé úvaze padlo rozhodnutí přesedlat na jiný vůz. Zájem o koupi projevila sympatická slečna, jejíž tatínek zná tyto vozy do posledního šroubku. Tak alespoň útěcha, že se béxko dostalo do dobrých rukou. Dodnes živě vidím, jak odjíždí, jak se polední slunce odráží od tmavého laku kontrastujícího s leštěnými koly, pár posledních pohledů na jeho nádhernou siluetu a už mi mizí v dáli. Snad se má dobře a je o něj pečlivě postaráno.
Honza
