Na psaní tohoto článku jsem se vážně těšil celou zimu. Ne, nejsem zarytý cyklista, na kole jezdím, jen když je teplo a hezké počasí. Tahle vyjížďka pro mě tedy znamená definitivní konec zimy, mého neoblíbeného ročního období, a vyhlídku několika krásných slunečných měsíců. Co víc si přát.
Možná si teď myslíte, že jsem se zbláznil. Kolo na webu o veteránech? Proč ne. Osobně mám rád všechno staré – kola, hračky, rádia, a plno dalších kravinek. A pak, tohle je přece Favorit! Jako malý jsem vystřídal několik kol, ale on pro mě byl nedostižný sen. Favorit v mých očích znamenal vstupenku do dospívání, kluk přestal být dítětem, když měl kolo s přehazovačkou a pokud možno berany nahoře. To bylo top. Mé sny a touhy zůstaly nenaplněny, ale třeba i to je důvod, proč jsem úplně nedospěl, proč svět neberu smrtelně vážně a uvnitř z části zůstávám stále tím malým klukem. Klukem, kterého přepadla touha splnit si jeden hodně letitý sen a pořídit si své vytoužené kolo. Můj původní záměr nebyl na něm jezdit, jen jsem si v garáži vyhlédl místo na stěně, kde by se mi líbil jako stylová ozdoba. Má být modrý, přesně takový, jako si jej pamatuji ze vzpomínek. Plán byl na světě a nastalo prohledávání inzertních stránek. Nabídky na mě vyskakovaly, ale jeden není kompletní, jiný zase hodně opotřebený a další z druhého konce republiky. Ach jo. Člověk se ale nesmí vzdávat, trpělivost růže i Favorita přináší. A ejhle, inzerát z vedlejšího města, solidní cena, hned sedám do auta a vyrážím pro něj. Co vám budu povídat, byl ještě mnohem hezčí než na fotkách, prostě láska na první pohled. Originální lak, celkově zachovalý, kompletní, i s původními galuskami. Co víc si může kluk přát. Na světě ale nic nejde úplně snadno, i tento nákup se začal komplikovat. Oni tam totiž tihle krasavci stáli dva. Modrý a stříbrný, oba v krásném stavu, každý v něčem lepší než druhý, pak si má člověk vybrat. Asi tušíte, jak moje dilema dopadlo. Ano, domů jsem si vezl oba. Modrý už zdobí stěnu v garáži a stříbrný mi bude dělat společnost při občasných vyjížďkách. Pojďme tedy honem na tu naši úplně první.
Favorit stojí připravený venku a ranní sluníčko se odráží od rozleštěných blatníků. Musím se pochválit, s přípravou na sezonu jsem si dal záležet. Ne, že by s ním bylo nějak moc práce, chtělo to trochu leštěnky, silichrom, promazat a je téměř jako nový. Dokoupil jsem dobovou pumpičku, namontoval ten správný zvonek a pro dotažení detailů jsem sehnal i starý „komunistický“ zámek. Pamatujete na něj? Celý natěšený nasedám a dávám se do pohybu. V první chvíli si připadám jako bych se snad teprve učil jezdit, rozdíl oproti mému současnému horáku je diametrální. Ale co taky čekat, když jsem si vyjel s veteránem. Na rozjezd volím lehčí převod, začínám hezky opatrně a pomalu, čeká mě nejtěžší část vyjížďky, bude se „řadit“. Vážně si připadám, jako bych na kole seděl prvně. Zvyklý na současnou změnu převodů přímo na řídítkách mám pocit, že si zákonitě musím rozbít ústa. Nakláním se k páčkám umístěným postaru na rámu a pravou začínám pomalu hledat správnou polohu. Ozývá se povědomý chrastivý zvuk, řetěz přechází z kolečka na kolečko a už je to hotovo. Hurá, povedlo se, aniž bych svojí tváří pocítil tvrdost matičky země. Teď už to půjde. S každým ujetým metrem se s kolem sžívám víc a víc. Je to paráda. Vzhledem k jeho silničnímu charakteru dnes vynechám své oblíbené ježdění po lese a mířím asfaltovou cyklostezkou udělat pár fotek k rybníkům. Moje tréma definitivně opadla a jízdu si užívám. Ano, je to nezvyk, kolo je díky pologaluskám a absenci pérování docela tvrdé, ale tak to u něj má být. Jen můj zadek začíná mít výhrady vůči nepolstrovanému sedlu. Dnes bude zaručeně bolet.
Jsem u cíle, vybírám si hezké místo pro pořízení fotek a znovu se kochám těmi nezapomenutelnými tvary. Stále mi přijde, jako bych ho poprvé viděl teprve včera. Nezdá se to, ale tenhle krasavec pamatuje téměř 40 let (vyrobeno 1984), je to nesmazatelný artefakt naší historie, velká vzpomínka na dobu, kdy koupě kola nebyla jen o tom jít si ho vybrat do obchodu nebo na internet. Tohle dnešní děti asi nikdy nepochopí a snad už ani nebudou muset zažít. Fotky jsou hotové, sedím a protahuju si nohy. Přemýšlím, kolik asi existuje věcí, na které člověk nikdy nezapomene. Každý má to své, vysněné, vytoužené, nezapomenutelné. Pro někoho je to kolo, pro jiného auto, motorka, pro dalšího třeba panenka či kočárek. Nemusí to být ani finančně nákladné a nedosažitelné sny, tak proč se zase na chvíli nestát dítětem a nejít si je splnit?
Opět se vyhoupnu do sedla, zabírám do pedálů a vyrážím ukrajovat další kilometry cest. Řazení už mi jde samo, tak si troufnu vyzkoušet i svižnější jízdu. Tohle kolo mě bude fakt bavit. Dnes mi dělá společnost poprvé, ale určitě ne naposled. Prostě vyjížďka s veteránem je boží, ať už je jakýkoli!
Honza
