Je-li někdo specialista na uvíznutí v čase, jsou to rozhodně soudruzi z východu, z Ruska. Vždyť například Lada Niva se vyrábí bez výraznějších změn už několik desítek let. O ní ale dnešní povídání nebude, dnes se podíváme na jinou rekordmanku v délce výroby, i když od stejného výrobce.
Její příběh započal v 60. letech minulého století, kdy Fiat představil model nižší střední třídy, typ 124. Vůz prostorný, moderní a pokrokový, vůz velmi líbivých tvarů. Není divu, že padl do oka vysokým představitelům SSSR, hledajícím výrobní program pro nově vznikající Volžské automobilové závody (VAZ). Slovo dalo slovo, licenční smlouva byla podepsána a od roku 1970 začaly z výrobních pásů sjíždět nám všem známé Žigulíky neboli VAZ 2101. Výroba běžela, modernizace a vylepšení přicházely, ale základ zůstal vždy stejný. Výraznější proměnu Žigulíků přinesl rok 1980, kdy se světu představil typ 2105, z dálky rozpoznatelný podle tehdy moderních obdélníkových předních světel. Třešničkou na dortu výrobní řady byl VAZ 2107, luxusnější model pyšnící se na sovětské poměry až avantgardní pochromovanou maskou chladiče. Obyvatelé východního bloku měli rázem svůj nový čtyřkolový sen.
Jak jste jistě poznali podle úvodní fotky, je právě „nulasedmička“ naším dnešním společníkem. Nenechte se zmást povídáním o novém modelu či nějakých modernizacích. Ač to laik možná na první pohled nepozná, vůz má stále tentýž základ, který mu poskytl italský vzor. Změnilo se mnohé, ale třeba skelet karoserie a mnoho dílů vně i uvnitř zůstává v podstatě shodných. Ač se tomu pomalu ani nechce věřit, vydržel tento model ve výrobě až do roku 2010!
Naše Ladovka se narodila zhruba v polovině výrobního cyklu, v roce 1994. Člověku se dere úsměv na rty, když si její technickou „vyspělost“ porovná se soudobými západními vozy. Je zcela prostá moderních výdobytkům té doby, zapomeňte na airbagy, klimatizaci, elektrické stahování oken či centrální zamykání. O palubním počítači nebo výškově stavitelném volantu si nechte zdát. Tohle je ortodoxní stará škola, nic pro zhýčkané slečinky. Přesto, nebo možná díky tomu, má vůz své kouzlo. Když jsme ji v roce 2020 kupovali, měla v TP stále zapsaného prvního a jediného majitele, který si ji v ČR pořídil jako novou. Rozhodně neměla snadný život a je to na ní znát. Byla pořízena na polykání mnoha kilometrů, o stání v garáži si musela nechat zdát. Jisté péče se jí dostalo, přesto se nacházela v poměrně zuboženém stavu. Bylo nám jí líto, jak stála poslední dobou nevyužívaná na parkovišti za panelákem, tak jsme se rozhodli ji znovu vrátit na silnice. Wellness kůra obnášela kompletní výměnu olejů, svíčky, filtry, opravou prošly zadní brzdy, vše korunovalo důkladné čištění interiéru a osmihodinové rozleštění zvětralého laku. Ne, není dokonalá, ale prokoukla a znovu na ni je krásný pohled. Pojďme s ní honem na vyjížďku.
Usedám do rozměrného sedadla s integrovanou hlavovou opěrkou, jednou ze specifik výbavy této „luxusnější“ verze. I jen samotný pohled po interiéru odhalí dávný letopočet konstrukčního vzniku vozu. Zaručeně vás upoutají archaické tenké sloupky okenních rámů, jež se počátkem „devadesátek“ už nenosí, zajišťují ale posádce krásný výhled do všech stran. Svírám volant obrovského průměru a snažím se najít tu nejlepší pozici sezení. Ne, taky to bez kompromisu nepůjde. Je poměrně dost skloněný a dává mi na výběr jen dvě možnosti – hodně natažené ruce, nebo hodně pokrčené nohy. Volím zlatou střední cestu a jsem připravený vyrazit. Otáčím klíčem ve spínací skříňce umístěné netradičně vlevo, startér se krátce protočí a motor si už brouká. I jeho zvuk odkazuje na desítky let starou konstrukci. Nekonečně dlouhou řadicí pákou volím jedničku a dáváme se do pohybu. Je to parádní pocit. Motor 1460 ccm o výkonu 49 kw je překvapivě pružný, velkou měrou tomu přispívají i relativně krátké kvalty pětistupňové převodovky. První zatáčka dává jasnou odpověď na otázku velkého volantu, posilovač Ladovka nemá, tak zaplaťpánbu za něj. Víte co? Jízda s ní je super. Chce to maličko si zvyknout, najít to správné souznění, ale po malé chvíli mám vše v ruce. Ovládání není obtížné, každá funkce má své tlačítko, páčku, nebo přepínač. Ono tady vlastně ani není moc co ovládat, výbava je nekompromisně strohá. Musím říct, že auto celkově se neřídí vůbec špatně, samozřejmě s tolerancí úměrnou jeho konstrukčnímu stáří. Brzy fungují bez problémů, pérování je docela plavné, řazení mám už v ruce a vedení auta obřím kormidlem se stalo potěšením. Když se trochu odvážete, můžete zatáčku vykroužit v hlubokém náklonu, jako to dělali příslušníci VB ve filmech a seriálech z éry socialismu. Ani se nemusíte moc snažit a ozve se efektní zakvílení třináctipalcových pneumatik. Věřte nebo ne, ale jízda s Ladovkou je fakt návyková. Rozhodně to není žádný závoďák. Nejlíp se cítí při poklidném korzování městem a kochací jízdě krajinou. Výkon motoru na ni bohatě stačí, ve vyšších rychlostech je ale díky krátkým převodům dost vytočený, což se odráží na jinak příjemné zvukové kulise. Prostoru uvnitř je akorát, nenadchne, ani neurazí, mačkat se v ní každopádně nebudete ani při výletě s rodinou. Karoserie sedan skýtá poměrně slušný zavazadlový prostor, samozřejmě limitovaný rozměry vstupního víka. Ale co, skříň ani televizi v ní dnes už stejně nikdo nepoveze.
Mám-li tento stroj shrnout jedním slovem, bude to nostalgie. Je obdařen tvary, které zná z dětství či mládí každý z nás dříve narozených. Tvary, které v sobě ani po letech nezapřou um a eleganci tolik vlastní dílům italských dizajnérů. Ač Lada není dokonalá a majestátní, velmi hezky se na ni dívá ze všech stran. Je jednoduchá, snadno udržovatelná, s relativně dobrou dostupností náhradních dílů. A to se u veteránů počítá. Naše bílá kráska vynaloženou péčí prokoukla, i když své šrámy stále má. Není žádná leštěnka, rezavá místa se najdou, po výměně volají hnědým morem napadené prahy. Ježdění s ní odhalilo první závady, nějaký ten peníz nad plán už stála, nějaké investice ještě čekají. Kalkulačku jsem schoval hluboko do šuplíku, nejspíš už bych dávno zjistil, že péče o ni se finančně nevyplácí. Kašlu na rentabilitu, „nulasedmička“ si získala naše srdce a to stojí za vynaložené prostředky. Je z ní líbivá elegantní dáma, se kterou nás baví se projíždět. Postupem let tyto vozy víceméně vymizely z našich cest, jsou stále vzácnější a méně vídané, lidé za nimi začínají v ulicích obdivně ohlížet. A právě proto stojí za to zachránit každý jeden dosud dochovaný kus!
Honza
