VAROVÁNÍ MINISTRA ZDRAVOTNICTVÍ: „Pohled na jedoucího Trabanta může u ekologických aktivistů způsobit dušnost, závratě, poruchy srdečního rytmu a ztrátu vědomí. Nekoukejte na něj, nikdy!“
Říká se, že nejlepší věci v životě přicházejí spontánně a samy. Dá se to říct i o mém setkání s naším klubáckým Trabim. Ne, že by se mi Trabanty nelíbily, ale nikdy jsem po žádném úplně netoužil, ani jsem je nevyhledával. A přece tento krásný kousek vstoupil do mého života. Jak k tomu došlo? Byl podzimní den roku 2020, kdy jsem při projížďce na kole zahlédl, jak z poloviny vytlačený kouká z garáže, kterou jsem míjel. Po chvíli se mi dostává informace, že je na prodej. S kamarádem Davidem vyrážíme na obhlídku. Trabi tam stojí celý zaprášený a zanedbaný, ale má své kouzlo. Je kompletní a nejsou na něm žádné tolik oblíbené tuningové úpravy. Do garáže bohužel zatékalo, spodek je orezlý, ale nezdá se děravý. Motor nastartovat nejde, chybí baterie a ve spínací skříňce je zalomený klíček. Prostě dokonalý určitě není, ale v hlavě mi už začíná uzrávat myšlenka, že ho prostě musím mít. Paní prodávající byla vstřícná, přijala mé argumenty, v čem vidím úskalí a riziko budoucích nákladů na jeho zprovoznění (za to velmi děkuji), dohodli jsme se na oboustranně přijatelné ceně, a jednoho deštivého dne už se Trabi vezl do svého nového pokojíčku.
A cože jsme to koupili? Trabanty vypadaly po celou dobu výroby prakticky stejně a pro neznalé je problém jednotlivé modelové ročníky odlišit. Náš kousek je však opravdu velmi letitý, světlo světa spatřil již v roce 1968. Prvotním rozlišovacím znakem těchto raných ročníků je velký znak na přední masce (později se zmenšil a přestěhoval na kapotu), či absence větracích mřížek na „C“ sloupku karoserie. Nový majitelé si jej dali jako vánoční dárek pod stromeček, kdy první registrace proběhla 19. 12. 1968. Od té doby se žádný jiný vlastník v TP neobjevil a vůz neúnavně sloužil jedné rodině až do poloviny 90“ let, kdy spz putovaly do depozitu a Trabi do garáže, ze které jsem jej po čtvrtstoletí „vysvobodil“. Jistou vadou na kráse je propadnutí značek v depozitu a vyřazení vozu z evidence, což se ale bez problémů vyřešilo získáním průkazu historického vozidla. Hlavně, že se může jezdit!
Prvním ujetým metrům samozřejmě předcházelo plno práce. Důkladná prohlídka podvozku naštěstí ukázala, že rez na něm je jen povrchová, nikde žádná díra, není třeba vyvařovat. Uf, spadl mi kámen ze srdce. Ke slovu přišel odrezovač a ošetření nátěrem. Brzdy byly po letech zatuhlé, proto Trabi dostal nové válečky, hadice i trubky. Následují nové zadní tlumiče, spínací skříňka, svíčky, zapalovací kabely, olej v převodovce a další. Přiznám se, že čím víc jsem na tomhle autě dělal, tím víc jsem si ho zamiloval. Imponovala mi ta jednoduchost techniky a skromné rozměry blížící se dnes spíše dětské hračce než dopravnímu prostředku. Hodiny práce zabralo oživení zvětralého laku a pulírování interiéru. Všechna ta práce fakt stála za to, úžasně prokoukl. Najednou přede mnou nestojí umouněná hromádka špíny a prachu, najednou tu stojí krásný lesknoucí se stroj, na který je radost pohledět. Montuji novou baterku a nastává den „dé“, den, kdy odzkouším jeho funkčnost. Světla svítí, blinkry blikají, stěrače stírají, klakson troubí. Co se týká elektroinstalace, zde není co víc zkoušet. Jde se startovat. Otáčím klíčkem ve spínací skříňce a motor se poprvé po dlouhých letech dává do pohybu. První nesmělé náznaky zážehu a má pevná neutuchající víra, že to prostě pojede. Jeden pokus, dva, tři, a garáží už se line neopakovatelná symfonie „ryn-dyn-dyn“. Jímá mě úžasný pocit uspokojení a těším se, až s ním budu brázdit místní cesty. Čekání na veteránské papíry se vleče, jsem celý nedočkavý, tak jej aspoň natajno projedu kolem garáží, abych odzkoušel řazení, spojku, i brzdy. Konečně je vše vyřízeno, značky jsou na svém místě a jde se jezdit!
Nedočkavě v ruce svírám klíče od vozu, ale přesto s usednutím do něj nespěchám. Nejdříve se chci pokochat jeho vnějšími tvary. Jestliže byl v minulosti Trabant u nás vysmívaný a měl punc auta pro chudé, je tato doba dávno pryč a stává se z něj obdivovaný veterán. Není se čemu divit. Byť je to vůz jednoduchý, je obdařen nepopiratelným šarmem a jeho konstrukce s přihlédnutím k době vzniku má své kouzlo i technickou logiku. Když stojí na parkovišti vedle moderních vozů, vypadá, jako by přijel z kolotoče, či se srazil ve velmi horké myčce. Jeho limuzínové tvary, v našem případě korunované pastelově zeleným odstínem laku, jsou však roztomilé a dobře se na něj dívá ze všech stran. Snad jen pomyšlení, že s tímto autem jezdily celé rodiny na dovolenou, ve mně vyvolává návaly klaustrofobie.
Beru za kovovou kliku dveří a otevírá se přede mnou skromný dveřní otvor, kterým se nasoukám dovnitř. Zavření vyžaduje grif a prudký pohyb, tady to bez přiměřeného bouchnutí prostě nejde. Uvelebím se v titěrných sedačkách, přivřu oči a nasávám přítomnou specifickou vůni – mix pryskyřice, plastů a bůh ví čeho všeho ještě. Tohle auto si ani po čuchu s ničím jiným nespletete. Pokud by chtěl někdo definovat etalon jednoduchosti, interiér Trabiho pro něj bude tou správnou inspirací. Všechno je zde titěrné a minimalistické, zapomeňte na nějaké okrasy a luxusní vymoženosti. Tenhle stroj není pro zhýčkané slečinky. Prostoru uvnitř je tak akorát na to, aby v posádce neevokoval pocity sardinek uvězněných v plechovce. Díky poměrně velké prosklené ploše je však krásně prosvětlený a poskytuje posádce nerušený výhled na ubíhající krajinu. Kam se na něj v tomhle hrabou moderní vozy. Hravý pocit v interiéru utváří původními majiteli dodané barevné potahy, jsem moc rád, že se mi je podařilo zachránit. Ptáte se co výbava vozu? Tenhle pojem snad konstruktéři z DDR ani neměli ve svém slovníku. Je zde opravdu jen to nejnutnější. Volant, tachometr, spínačka, tři ovládací pedály, řadicí páka, otočný spínač světel, otočný spínač stěračů, pumpička na ostřikovače, jedna páčka pod volantem, jedna lampička osvětlení interiéru, přepínač dálkových světel na podlaze a ruční brzda. K tomu dvě kličky na stahování oken, dvě páčky regulace náporového vytápění a něco jako bezpečnostní pásy vpředu. Nic víc, nic míň. Celkovou strohost korunuje nastavení sklonu předního opěradla pomocí obyčejných šroubů a absence palivoměru, který supluje plastová měrka. Překvapivě velký je vzhledem k rozměrům auta kufr, jeho využitelnost je však limitována skromným nakládacím otvorem. Toť daň za elegantní karoserii sedan.
Tak, a už se mi nechce řečnit, už se mi chce jezdit. Jde se na to! Skláním se pod přístrojovou desku u spolujezdce a palivovým kohoutem pouštím benzín. Ano, čtete správně, i takovouto vymoženost náš vůz má. Vytahuju sytič a otáčím klíčem ve vlevo na palubní desce umístěné spínací skříňce. Pár protočení naprázdno a řadová dvouválcová šestistovka ožívá v důvěrně známém dvoutaktním rytmu. Neznalý člověk by si při pohledu na dým linoucí se z výfuku myslel, že auto hoří, ale tohle je prostě Trabi. Zahnutou, pod volantem umístěnou řadicí pákou volím první převodový stupeň a vyrážím. Ulice se rázem halí do intimního hávu bílo-namodralé dýmové clony. Trabant nikdy nebyl a nebude auto jezdící v souladu s dnešní bezemisní ekologickou vlnou. Náš vůz má bývalým majitelem měněný motor. Původní o výkonu 16,92 kw byl nahrazen novějším, posíleným na 19,12 kw. Zda je tato změna cítit, nedokážu posoudit, náš motůrek se každopádně snaží a rozjezd s ním je překvapivě svižný. Svoji roli v tom jistě hraje jak nízká hmotnost vozu, tak i relativně krátké první tři stupně čtyřrychlostní převodovky. Závoďák to ale samozřejmě není. Na jízdu v Trabantu si musíte zvyknout. Díky koncepci pohonu se třepe jako ratlík a celé ovládání je takové….., no jiné. Počínaje titěrným věncem volantu, posazem skoro až ve střeše, ke středu posunutými pedály, či specifickou obsluhou řadicí páky. Stačí však ujet pár kilometrů a nejen, že vše budete mít v ruce, ale budete to víc a víc milovat. Takhle se prostě řídí veterán. Samozřejmě je potřeba obezřetnost. Řízení není úplně nejhorší, ale ke špičce má daleko. Každopádně poskytuje obstojnou zpětnou vazbu o dění na silnici. Pérování překvapí relativně pohodlným filtrováním menších nerovností. Kdo by to čekal od kombinace tlumičů a listových per. Předvídat je nutné při brždění. Jednookruhové brzdy bez posilovače, s bubny na všech kolech, Vás nezastaví na fleku. Spíše se dá říct, že po sešlápnutí brzdového pedálu vůz začne pozvolna ztrácet rychlost. Trabi obecně, a zvlášť takhle raný model, není žádný sportovec. My dříve narození si jistě vzpomeneme, že spolu s Aviemi byly tyto vozy vždy zaručenou brzdou provozu. A uvedená vlastnost mu zůstává i po letech, snad dokonce vybroušená k ještě větší dokonalosti. Jestliže je jeho rozjezd svižný, s nárůstem rychlosti mu brzy dochází dech. Na okresce jej vytáhnu na osmdesát, pak už jeho i sebe s ohledem na zvukovou kulisu v interiéru nechci trápit. Kdo by mu to ale zazlíval. Tohle není vada, tohle je prostě jeho charakterová vlastnost.
Má vyjížďka je dnes u konce. Protáhl jsem ho po okolí, začoudil pár ulic ve městě a užil si uznalé pohledy ostatních řidičů i chodců. Trabant už dnes není tím opovrhovaným bakeliťákem, je z něj kultovní autíčko, které má ve světě spoustu fanoušků a obdivovatelů. Nedivím se jim, i já jsem si jej během velmi krátké doby zamiloval. I když nakonec jsem si jej tak úplně pro sebe nechal. Dostal jej ode mě syn ke svým osmnáctým narozeninám, ať má svého prvního veterána a parádně stylové první auto. Prostě, ať se má svým kamarádům čím chlubit. Samozřejmě bude Trabi dál parkovat v naší klubácké garáži a budeme si s ním užívat spoustu nezapomenutelných kilometrů na silnicích. Už teď se na ně těším.
Honza
